V dnešním rozhovoru jsme se ho zeptali na jeho vztah ke sportu, sportovní úspěchy, ale také plány do budoucna.
Kdy jste začali se sportem?
Dá se říci, že téměř od narození. Otec byl ředitelem lázní Delfín a Grossling, takže moje první kroky z mateřské školky směřovaly do plaveckého bazénu. Sport mě přitahoval od malička, tak jsem zkusil kromě plavání i fotbal, karate, judo, šerm, a kdoví co všechno ještě. Ale nejvíc mě oslovil kajak na Dunaji. Tomuto sportu jsem zůstal věrný dodnes.
Co bylo na kanoistice jiného než na ostatních sportech?
Bylo to velmi příjemné spojení vody a léta. Kromě toho jsme chodívali na splavy, což je zase spojení vody s přírodou. Byli jsme výborná parta a v loděnici jsme trávili celé léto. Nebylo to jen o trénincích na kajaku, ale také o společně stráveném čase v loděnici s kamarády. Byli jsme tam od rána do večera. Hráli jsme fotbal, tenis, ping-pong, jezdili jsme na kole, atp. Sami jsme si přes oběd vařili. Bylo to zkrátka super.
Kdy jste začali brát kanoistiku vážně a chtěli jste vyhrávat?
Chuť byla téměř od začátku. Na dlouhých tratích jsme měli na dvou-kajaku medailové výsledky už v žákovských kategoriích. V dorostu jsem však začal mávat opakovaná zranění. To mělo vliv na růst mé výkonnosti a začal jsem za soupeři zaostávat.
Přesto, když jsem se dostal do mužské věkové kategorie, podařilo se mi na maratónské trati, na mistrovství Československa skončit na 5. místě. Na jednom světovém poháru v Piešťanech jsem získal 8. místo.
To nejsou špatné výsledky, proč potom ta pauza v soutěžení?
Moje zranění se opakovala častěji a doba léčení se věkem prodlužovala. Lékaři si s tím neuměli poradit a ani se moc nesnažili. Nebyl jsem mistr světa, tak je můj ojedinělý problém příliš nezajímal, a mistrem světa jsem se stát nemohl, protože jsem byl každou chvíli zraněn. Je to takový začarovaný kruh, ze kterého jsem neznal cestu ven. V klubu jsme ani neměli profesionálního trenéra, který by mě uměl tréninkově usměrnit a změnit metodiku přípravy, abych se zraněním vyhnul.
V roce 2019 jste se stal v Szegedu mistrem světa na K4 200 metrů. Co se změnilo?
Především metodika přípravy. Tím, že mě sport a soutěžení stále lákalo, četl jsem si metodiky tréninků a přizpůsobil jsem si přípravu mým možnostem. V tom roce jsem se umístil i na Evropských hrách na K1 1.000m na 4.místě, na K2 1.000m na 2.místě a K1 maratónské trati na 2.místě.
V ten rok jsem metodiku teprve testoval a doprovázelo ji více chyb. To mi způsobilo další úraz, měl jsem z posilování natržený úpon na lokti, takže celou přípravu od jara na vodě až po závod jsem absolvoval se zraněním a obstřiky.
Od Evropských her po Mistrovství světa ve Szegedu jsem musel už jen velmi opatrně udržovat výkonnost a zaměřil jsem se jen na K4. Individuálně jsem už neměl šanci se prosadit. Po sezóně jsem absolvoval hned operaci lokte a několikaměsíční regeneraci.
Letos přišly znovu úspěchy na Evropských hrách. Byli jste opět zraněni, ať už se vám podařilo tomu vyvarovat?
Myslím, že už má metodika přípravy je plně sladěna s mými zdravotními možnostmi. Absolvoval jsem po Koroně 12-měsíční náročnou přípravu zcela bez zranění. Díky tomu, že jsem mohl do přípravy vložit všechno, podařilo se mi v Tampere vyhrát první místa v obou disciplínách, na kterých jsem startoval – K1 500m a K1 5km.
Petere, jaké jsou vaše plány ve sportu do budoucna?
To je těžko říct. Rozbíhám pracovně velký mezinárodní projekt a to zabírá spoustu času. Kromě toho se chci věnovat i rodině a můj den má také jen 24 hodin. Chtěl bych ještě vyhrát MS na K1 na maratónské trati, ale dnes je ještě brzy říkat, jestli se pustím do systematické přípravy. Aktuálně musím zajistit plynulý rozvoj společnosti WIC Global SE, což je moje hlavní priorita a pokud se vedle toho podaří trénovat určitě v Metkovic zkusím vyhrát.
